06/08/2026
Dnes oslavuje Adriena Šimotová 100 nedožitých let a my na ní vzpomínáme skrze její dílo a připomínáme, kdy Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze udělila čestné doktoráty právě paní Adrieně i Janu Kaplickému 9.11.2007. Zde je LAUDATIO Prof. PhDr. Josefa Hlaváčka.
Snad nám bude prominuto, když se v úvodu této pocty odvoláme na poctu jinou, totiž na poctu, kterou Milan Kundera vzdal Denisi Diderotovi. V posledním obraze svého dramatu Jakub a jeho pán se oba hrdinové dohadují, kudy a kam jít. Nakonec se rozhodnou, že vpřed , ale nevědí, kde ono vpřed je. Jakub nakonec svému "malinkému pánovi", jak mu říká, prozradí starý trik lidstva, že totiž vpřed je všude. Pán potom s ulehčením zavelí: "Vpřed".
V podobné situaci se nacházela šedesátá léta minulého století. Racionalistické koncepty vedly do slepých uliček koncentračních táborů, gulagů a nekonečných válek a hledaly se nové. Stejně na tom bylo umění: ostatně to bylo umění této společnosti a muselo se rovněž poohlédnout po nových způsobech uspořádání plochy obrazu a reliéfu. Umění se přitom skutečně vydalo všemi směry a disponovalo přitom nebývale vysokým počtem tvůrců, mezi nimiž byly velmi výrazně zastoupeny ženy. K nejvýraznějším patřily, což je pro toto vysoké učení vyznamenáním, právě absolventky Vysoké školy uměleckoprůmyslové: Věra Janoušková, Eva Kmentová a Adriena Šimotová. Každá z nich, jak dnes víme, zasadila do mozaiky české druhé avantgardy originální fasetu, a my se zde dnes chceme poklonit podílu naší paní Adrieny Šimotové.
Její vstup na scénu šedesátých let ovšem nebyl razantní; sama vidí své lyrické tempery a kvaše z té doby jako výrazy prostého smyslového okouzlení . Byla to díla mistrná a původní, zhodnocující protektorátní léta učednická na Státní grafické škole.
To však, co spojujeme s vydechnutím jejího jména, se objevuje až v nervních liniích kreseb z počátku sedmého desetiletí. Chvějivé linie plné napětí a v ploše sugerující ponorné hlubiny, jsou nejen ozvukem jedné z nejosudovějších ran, které její život a tvorbu provázejí, ale i předzvěstí kreací, které bývaly později řazeny pod egidu velké kresby. Právě tyto kresby prolamující plochu bílého papíru upozornily na jeho kvalitu samotnou a vytkly cestu, po níž se bude ubírat technická, ale především duchovní inovace paní Adrieny.
Všichni si to vybavujeme, všichni si to pamatujeme. Papír byl zvlhčován, aby mohl být zvrásněn v náznaku drapérie - nezapomenutelné pocty antice. Počal se vrstvit, aby listováním a rozvinováním odhaloval nové významy. Byl trýzněn, trhán a perforován, aby tlumočil nejrůznější duchovní obraty a situace. Dalo se jím procházet, stal se branou. Bylo možné se k němu tisknout, stal se kronikářem těla i dějin (vzpomeňme pobytu v klášteře v Hostinném); frotáže a dekalky podtrhoval ještě práškový barevný pigment. Papír nakonec zcela opustil plochu, aby se stal plastikou, jako v sousoší Čtení.
Co se to s papírem a paní Adrienou dělo? Podobně jako český prozaik Milan Kundera napsal svá nejvýznamnější díla francouzsky, animovala Adriena Šimotová frankofilní milieu, v němž vyrůstala, v český výraz natolik zniterněný a zduchovněný, že nemůžeme než vzpomenut na platónské pojetí duší, z nichž každá má svou tessera hospitalis, úlomek destičky či mince, která hledá svůj protějšek.
Každé dílo paní Adrieny je taková tessera, jež nás hledá a vybízí k souznění spirituálnímu a magickému.
Proto dnes dílo naší paní Adrieny vyzdvihujeme a žádáme Magnificenci, váženého pana rektora, aby svolil k udělení nejvyššího akademického titulu.
