30/03/2026
Ráno Tulák, večer Širák, přes den Vandr.
Řekl bych, takový jelení měsíc. Na shozy jsem letos nenarazil, a to jsem pár potoků prošel. Kamarád Šimon měl v tomto směru větší štěstí, tak díky za promo :-) O blízká setkání však nouze nebyla.
Nejprve psanec sika – už jste se doslechli, že se dostal na listinu invazivních druhů EU? Mno, začnou mu asi krušné časy.
My jsme na potulce s dětmi byli svědky podivné podívané. V dálce jsme spatřili pasoucího se jelena siku, který z ničeho nic hodil záda a začal sebou trhavě mrskat. Žádný výstřel, nic takového. V domnění, že se snad chytil do nějakého drátu, vydali jsme se blíž. Nikde nic, žádné stopy po zranění. Po nějaké době se namáhavě zvedl a odběhl. Že by i jeleni měli epilepsii?
Pozorování stáda jelenů evropských v jejich přirozeném prostředí, to je meditace. Dostali jsme se se synkem až na dostřel telefonu. Ukrytí v stínu lesa, s dalekohledy na krku, vyzbrojeni starou zrcadlovkou, napjatí jak struny. „Mohou nám ublížit, tati?“ ptá se Hubík. „Kdepak, zůstaň v klidu, jakmile nás ucítí, vezmou nohy na ramena,“ odpovídám. Byla jich dobrá stovka, to už si vymíní respekt. Blížili se k našemu úkrytu. „Tati, hlavně nefoť, vyleká je to!“ šeptá synek. „Neboj, hlavně potichu,“ dodávám.
Vodící laň se dostává mezi dva smrky přímo do hledáčku mého fotoaparátu. Srdce buší o sto šest. Dělí nás možná deset metrů. Touha po dobré fotografii je silnější. Cvak, klap, uzávěrka a zrcátko udělají svůj typický zvuk. Jeleni se dávají na útěk. Stíhám ještě rychle cvaknout dvě tři fotky v pohybu. „Já ti to říkal, tati.“
Jak to tak bývá, vysněnou fotku jsem špatně zaostřil, takže z ní nic nebylo. Ale to vem čert, setkání to bylo ohromné, především proto, že jsem tam poprvé nebyl sám.
Jak to říkal Alexandr Supertramp v Into the Wild? Happiness is only real when shared?
